"Jako červená nit se celým projektem “Být spolu je normální” táhne myšlenka, že rodiče (pečující osoby) a zdravotníci jsou rovnocennými partnery v procesu uzdravení dítěte, a že dítě potřebuje pro snazší uzdravení pocit bezpečí.
Jako dospělá žena, která si sama jako tříleté dítě prožila několik měsíců dlouhou hospitalizaci v léčebně, kde jsem rodinu mohla vidět jen o víkendech, vím, jak hluboké rány na duši separace od bezpečné osoby zanechává.
Dlouhé roky jsem při práci s rodiči nemocných dětí hledala odpovědi. Odpovědi na otázku, proč stále v českých nemocnicích tak málo respektujeme psychické potřeby dětí. Přitom kvalita zdravotnické péče je, až na ojedinělá selhání, na velmi vysoké úrovni. Je nezpochybnitelné, že mnoho rodičů si to uvědomuje a je za vysokou úroveň lékařské péče vděčných. Není nic víc, než když Vaše dítě lékař vyléčí a nebo alespoň zbaví bolesti. I přesto nechtějí rodiče své nemocné děti opustit.
Nejen jako aktivistka podporující po telefonu /nebo i přímo v nemocnici/ rodiče, kterým je bráněno být v nemocnici s jejich dítětem, ale později také v pozici někoho, kdo se snaží s respektem k oběma stranám (rodiče/nemocnice) měnit pravidla hry tak, aby nedocházelo k porušování práv dětí, jsem hovořila a hovořím s mnoha lidmi.
Lékaři i lékařkami, právničkami i řediteli nebo náměstky ředitelů větších či menších nemocnic. Některá zařízení jsou velmi progresivní a jsou rodičům maximálně otevřena, jiná se snaží a přitom naráží na procesní, legislativní i výkladové překážky, které těžko překonávají. Setkali jsme se i lidmi /a těch je stále bohužel nejvíce/ kterým se “prostě nechce”. Nechtějí měnit pravidla. Nechtějí vnímat změny a nechtějí připustit, že i při nejlepší snaze dělali někdy něco, co mohlo lidem, kterým pomohli, ublížit (my jsme to taky sami přežili, dnešní děti jsou rozmazlené apod.).
Argument “Dělalo se to tak 30 let, tak to nebudeme měnit“ není argument, za který se můžeme do konce věků schovávat. Svět se mění a mění se daleko rychleji, než je nám možná mnohdy příjemné. Zde už se ale všude okolo změnil. Změňme ho, prosím, i u nás.
Naším posláním je podporovat, pomáhat, otevírat dveře. Jsem vděčná, že mnoho nemocnic dnes hledá odpovědi na otázky “Jak to udělat u nás” u kolegů, kteří cesty znají. Už jimi šli, ať už více či méně úspěšně a jsou připraveni se o zkušenosti podělit.
Naším cílem je hledat cesty k tomu, aby zdravotníci vnímali rodiče jako rovnocenné partnery v procesu uzdravování dítěte. Aby se nebáli toho, že se s rodiči příště uvidí u soudu, protože zákon se dá vykládat mnoha způsoby a bohužel legislativa a soudní systém nedává záruku, že zrovna ten konkrétní výklad jednoho právníka z jejich nemocnice a nebo právníka, u kterého se informovali rodiče, je ten, který potom následně zohlední soud.
Přála bych si, aby naše kampaň ukazovala rodičům, zdravotníkům a odpovědným pracovníkům nemocnic cestu k tomu, jak se cítit bezpečně a jednat s respektem ke všem zúčastněným.
Vážený čtenáři, ať jste rodič (nebo jiná pečující blízká osoba), zdravotník, pracovník vedení nemocnice, novinář nebo vlastně kdokoliv, naše kampaň je určena i Vám. Věřím, že v ní najdete informace, které Vám budou ku prospěchu. "
Ágnes Bučinská Němečková
Vedoucí projektu za Český helsinský výbor
" S radostí jsem se zapojila do podpory projektu, který přinese zlepšení komunikace mezi rodiči a zdravotníky. Těší mě, že přibývá zdravotníků*zdravotnic, kteří považují přítomnost rodičů u dětí za samozřejmost. Vědí, že takové děti bývají klidnější, že mnohdy i lépe prospívají. Těm, kteří to zatím odmítají, často stačí dát prostor ke sdílení obav a poskytnout dostatek informací a podpory. Z mých zkušeností jednoznačně vyplývá, že nastavení dobré komunikace a vzájemné pochopení přináší zázraky. "
Petra Sovová
Spoluautorka projektu
Hnutí za aktivní mateřství