Ambasadoři

Je vlastně zarážející, že v tak vyspělé kultuře, v jaké jako Evropané žijeme, musí někdo někde ještě přesvědčovat lékaře nebo sestry, aby mohl naplnit to, proč se kdy stal rodičem: starat se a dát pocit bezpečí svým dětem. Je skandální, že ještě dnes existuje personál nemocnice, které považují osoby tak moc blízké – jako jsou tátové a mámy – za obtíž. Děti mají právo na bezpečí a blízkost svých rodičů. Jako lajci a milující rodiče jsme přesvědčeni o tom, že psychická podpora je pro léčbu jakékoliv nemoci nebo zranění jen přínosná.

Nemocnice a ordinace lékařů jsou místy, kde se zachraňují životy a zdraví dětí i dospělých. Moc bych si přála, aby to byla také místa, kde je vždy naprostou samozřejmostí empatie, soucit, pochopení a v neposlední řadě přítomnost rodičů u dítěte kdykoli a kdekoli je to jen trochu možné. Díky přítomnosti blízké osoby se děti mohou i v případě nepříjemných či bolestivých zákroků cítit v bezpečí. Víme, že přítomnost blízké osoby působí pozitivně na psychický, ale i fyzický stav dítěte. Rychleji se uzdravuje a je mnohem méně pravděpodobné, že si z nemocnice odnese trauma. Dítě a rodič prostě patří k sobě, i v nemocnici.

Každý rodič by měl vědět, že je jeho přítomnost u dítěte v nemocnici a při vyšetřeních naprosto legální a že dítě i rodič na to má ze zákona právo! Naše společnost má bohužel hluboko zakořeněný nezdravý respekt k autoritám v bílých pláštích. Jenže naopak, potřeby a traumata našich dětí, to je to z čeho bychom měli mít respekt! Kampaň podporuji, protože v informovanosti je síla a jen tak se může společnost měnit a ozdravovat.

Děti potřebují své rodiče a blízké, když jsou nemocné. Sama jako máma vím, že moje přítomnost dětem navíc pomáhá psychicky. Díky přítomnosti rodičů děti obecně lépe spolupracují a vyšetření probíhají klidněji a rychleji. Personál má tak snazší práci a může se věnovat dalším pacientům. Z přítomnosti rodičů zkrátka benefitují jak děti, tak zdravotníci. Jsou totiž partnery v péči o dítě. Přála bych si, aby kampaň pomohla vyvrátit některé přetrvávající mýty ohledně přítomnosti blízkých osob. A aby se heslo, že rodič není návštěva, stalo realitou. Rodičovská láska totiž taky léčí.

Projekt „Být spolu je normální“ podporuji s hlubokým přesvědčením, že děti v nemocnicích potřebují nejen lékařskou péči, ale také lásku a blízkost svých rodičů. Přítomnost rodiny v těžkých chvílích může být lékem nejen na tělo, ale i na duši. Mým cílem je inspirovat veřejnost a pomoci vytvořit podmínky, kde bude rodičovská přítomnost samozřejmostí.

Podle Světové zdravotnické organizace je „zdraví“ definováno jako „stav tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli pouhé nepřítomnosti nemoci nebo vady“. Dávno víme, že naše tělo není soubor jakýchsi organomechanických součástek fungujících nezávisle na tom, jak se cítíme. Rozumím, že se zdravotnická zařízení a jejich personál snaží maximálně soustředit na to, aby poskytli dobrou péči. Být zdravý ale neznamená mít zahojené jen rány na těle, ale nemít ani ty na duši. Způsobené třeba tím, že v době nemoci musí malí pacienti trpět bez podpory a obětí svých nejbližších. Umožnění přítomnosti rodičů tak musí být integrální součástí péče o zdraví dětí.